Summer camp - Heroltice u Tišnova, areál Brněnka
2. - 9. července 2011
Tak tenhle týden jsme strávili s naprosto úžasnými lidmi, jejich pejsky a skoro bezvadným počasím. Každý den se něco dělo a to nejenem pro nás dvounožce, ale i pro ty naše zrzavé čtyřnožce. Kluci každý den odpadli a ani nevyžadovali noční venčení. Prostě cvičení, běhání, hraní a procházky jim daly tak zabrat, že v brzký podvečer odpadli a spali až do rána. Náš odjezd z domova a příjezd do Heroltic, se neobešel bez drobných komplikací.
Moje „ideální“ vlastnost, balit všechno na poslední chvíli, nejlépe hodinu před odjezdem, nechává už Pavla naprosto v klidu. Řekla bych, že tuhle libůstku přijal za vlastní. Jinak si neumím vysvětlit, že se po chlapsku sbalil až hodinu před odjezdem. Já balila sebe (tzn. polovinu domácnosti), věci a žrádlo pro oba zrzavce a ještě padaly kontrolní otázky na Pavla: „Máš všechno“, odpověď, jak jinak: „No jo, mám“. „Máš kartáček, pastu, holení?“, „jéééé nemám“. No nic, nakonec jsme vyrazili o hodinu později, než jsem původně zamýšlela. Po 20ti km se Pavel začal ošívat a vrtět. To je pro mě znamení, že se něco děje (jinak je ochoten usnout už po třech kilometrech jízdy). „Co jsi zapomněl?“, „čepici“. Začala jsem hledat místo pro otočení auta. Jenže chlap se v něm ozval: „To je dobrý, vydržím i bez ní“. Tak na tohle, léta už neskáču. Otočila jsem se a opět jsme uháněli k domovu. Zrzavci jen čuměli, jak byl tenhle výlet krátký. Pak už nás GPS dovedla na místo už bez problémů a my byli konečně v Herolticích. Už první pohled na areál byl velice „radostný“. Pohoda z něj doslova dýchala.
Pořadatelka Šárka nás už čekala a ukázala na naši chatku. Pomyslela jsem si „paráááááda“, stolek, židle, dvě palandy, verandička kam půjde slunko jen chvilku ráno. Zásuvka na kávovar. Nemělo to chybu. Pavel stál a zasněně se díval dovnitř. Ptám se ho: „máš nějaký problém?“ a on s milým úsměvem (ten jsem viděla naposled při naší svatbě) pronesl: „Palandy ….., tam zrzouni nevylezou a já budu mít celý týden postel sám pro sebe“. Naštěstí naším psem, není Katčin Enzo, ten by zřejmě zvládnul i palandu. Začali jsme s úsměvem a to bylo fajn. Vlastně nám ten úsměv vydržel celý týden a bylo úplně fuk, jestli lilo nebo bylo vedro, prostě bylo fajn. Večer chlapi připravili táborák . Špekáčky, klobásky a ostatní uzenářské dobroty byly v hojném počtu. Já na seznámení se všemi „nováčky“ a přivítání se „starými pardy“, upekla borůvkový dort. Říkali, že byl dobrý. No nemohu soudit, nějak se na mě a Pavlíka nedostalo. Nám to, ale nevadilo, my jsme ochutnávali „tekuté dorty“, které kolovaly kolem ohně. Někteří z nás to vzali opravdu z gruntu a hláška našeho kamaráda: „Já ti stojím, močím a najednou se ty kopřivy zvedly proti mně, no to byl fofr“, se stala táborovou a zůstala nám celý týden. Mezi námi byl také „nováček“ Standa, kterého přivedla Katka a ukázalo se, že hraje na kytaru, umí bezva zpívat a má sebou zpěvníky (pro nás již dementní, kteří si nepamatují texty) a jinak je taky celkově fajn. No prostě večer, který neměl chybu a na který se nezapomíná. Tedy Pavlík si nad ránem, když šel spát, zase tak moc palandy nepochvaloval a kdyby zrzouni nezabrali spodní postýlky tak, že se tam nevešel, myslím, že by spal dole.
Prostě byl to týden jak má být a pokud vás zajímá jak to všechno proběhlo dál, není nic jednoduššího než si otevřít https://www.rr-sport.eu/ a přečíst si ten zbytek.