Včerejší den byl opět velmi výživný. Začalo to už ráno. Vzpomněla jsem si, že mám na diktafonu nahráno několik minut "coursingu" a rozhodla jsem se potrénovat Enďase v trpělivosti. Netřeba, dikatofon skoro na plno, Enďas zívnul a uložil se mě k nohám. Pohled "jsi blázen nebo co?", byl zatraceně výmluvný. Stěží jsem rozdýchávala cvičitelské zklamání, když n ěkdo zvoní. Blbec, rovnou jsem otevřela. Svědci Jehovovi. Dvě starší paní a chlapec. Dex se pokouší prolézt poštovní schránkou, Enďas funí jako divoké prase a zkouší se podhrabat pod dveřmi dvoucentimetrovou mezerou. Paní navazuje konverzaci: "máte krásného pejska", upřesňuji: "je jich víc". "My máme pejsky rádi, že?" obrací se na své kolegy. Můj zvrácený smysl pro humor je zde. "No jen mám obavu, aby to neoběhli okolo". No nic, zůstanu neosvícená. Svědci se rozloučili, zanechali mě v nevědomosti a rychlým krokem se vzdálili. Minuli, bohužel, souseda. Škoda, od té doby co ho podobní vykradli, vybíhá s holí.  Odpoledne...

Posnídala jsem tavený sýr, stačila mě půlka. Zbytek jsem zabalila do staniolu, že ho dám do lednice, ale znáte to, dělám tři věci najednou. Připravím na oběd, dřepnu si k noťasu a najednou "ha, neuklizený sýr, Dex je v kuchyni". No jasně, zmetek si vybalil sýr a krásně vylízal obal a protože to není hlupák, uklidil staniol do pelechu. Byl odhalen. Rozhodla jsem se pro výchovnou lekci, kdy ho přichytím při činu a pak ho odnaučím krást věci ze stolu. Další taveňák na stole, nenápadně odcházím do obýváku a číhám. Dex, naprostý nezájem, zalehne na gauč a dělá mrtvolu. Nevadí, trpělivosti mám dost. Po cca hodině si vzpomenu na výchovnou lekci a letím do kuchyně, sýr nikde, ale ani staniol. "Zmetku, kde je alespoň staniol", zrzoun na mě dělá neuvěřitelné oči: "jako jáááááá?". Hledám staniol (ten nežere, to mám zjištěno), nikde není. Nevadí, já ho to odnaučím. Další taveňák z lednice je nastražen na stole, tentokrát se přichází podívat i Enďas. Enďas ví, že se nic nekrade a znechuceně...

Nejsme žádní myslivci (zbraně nemusím nikde a za žádných okolností), nicméně máme dva psy loveckého plemene a tak jsme se rozhodli připravit kluky na barvářské zkoušky. Držte nám palce, nebude to procházka růžovou zahradou, ale co, člověk si nemá dávat jednoduché cíle. Zatím jsme zvládli první "barvářské" stopy, kluci jsou naprosto úžasní. Enďas se chová jako profesor, jistě, čistě naprosto bez zaváhání, nic ho nezastaví. Na Dexim je vidět, že je to ještě nedospělý puboš. Je rychlý, ale potřebuje ještě trošku korigovat. Je jak tank. Odložení, to bude trošku oříšek. Kluci zvládají odložení, pokud na nás vidí, jinak se vyřítí zkontrolovat jestli jsme je tam náhodou nezapomněli. No máme na to celou zimu, tak snad to ještě vypilujeme.

Čuměla jsem dlouho do noci na televizi. Stupidita o vodní příšeře, no nedodívala jsem se. Stupidní až moc. Usnula jsem, najednou cítím, že se topím, začínám popadat dech, nemůžu se nadechnout. Hrabu se na hladinu, nohy mám jako z olova a nemůžu s nima hnout. Začínám propadat panice, do pusy mě začíná téct voda. Pomóóóóc, já se topííííím. Probouzím se. Dex mě leží oběma tlapama na krku, olizuje mě obličej, Enďas zavalil zbytek těla. Zmetci, oba schazuji a jdu navštívit koupelnu, abych ze sebe smyla "mořskou vodu". Vleču se zpátky, oba na mě již číhají na posteli, že jako by mohlo být pokračování. Prásknu sebou do postele, Dex se přisune a z 5ti centimetrů číhá jestli nepotřebuji zase zachránit. Nepotřebuji. Letí pokyn: "táhni obludo". Obluda pochopila a přesunula se na postel vedle. Prostě kdo chce spát, spí a toho se Pavel drží.

2. - 9. července 2011 Tak tenhle týden jsme strávili s naprosto úžasnými lidmi, jejich pejsky a skoro bezvadným počasím. Každý den se něco dělo a to nejenem pro nás dvounožce, ale i pro ty naše zrzavé čtyřnožce. Kluci každý den odpadli a ani nevyžadovali noční venčení. Prostě cvičení, běhání, hraní a procházky jim daly tak zabrat, že v brzký podvečer odpadli a spali až do rána. Náš odjezd z domova a příjezd do Heroltic, se neobešel bez drobných komplikací. Moje „ideální“ vlastnost, balit všechno na poslední chvíli, nejlépe hodinu před odjezdem, nechává už Pavla naprosto v klidu. Řekla bych, že tuhle libůstku přijal za vlastní. Jinak si neumím vysvětlit, že se po chlapsku sbalil až hodinu před odjezdem. Já balila sebe (tzn. polovinu domácnosti), věci a žrádlo pro oba zrzavce a ještě padaly kontrolní otázky na Pavla: „Máš všechno“, odpověď, jak jinak: „No jo, mám“.  „Máš kartáček, pastu, holení?“, „jéééé nemám“.  No nic, nakonec jsme vyrazili o hodinu později, než...